Johanes Caius, odborník na psy z alžbětinské doby, ve své knize píše:
„Terrari, kteří pouze lišku a jezevce loví,
nazýváme takto proto, že se podle zvyku a obyčeje fretek až
pod zem vnořují a tam lišku i jezevce do takové
míry děsí a drápají a kousají, až je buď svými zuby a drápy přímo v útrobách země na kusy roztrhají anebo silou z jejich tmavého doupěte či těsné sluje na světlo vytáhnou“
Teriéři představují jednu z nejstarších a proto
také nejvíce vyhraněných skupin plemen psů. Přispěla k tomu jistě i skutečnost,
že vedle jisté ostrovní izolace, která ovlivnila jejich další vývoj, vznikli
jako psi ryze pracovní, u nichž je úzce svázána stránka exteriéru, tělesné
stavby, se schopnostmi, temperamentem, a s předpoklady pro určitý způsob
lovu, a to až do takové míry, že kvality fyzické, jako je malý objem hrudníku,
dobře vyvinuté tlapy, kvalitní chrup nebo druh srsti, přímo podmiňují loveckou
upotřebitelnost, při práci v podzemí, v norách a doupatech zpravidla
dravé zvěře. Teriéři jsou převážně menší psi, nejvýše středně velcí,
s krátkou, přilehající, nebo hrubou a delší srstí, s končetinami
normální délky nebo druhotně zkrácenými, s uchem vztyčeným nebo dopředu překlopeným,
jen výjimečně zavěšeným , a to v důsledku pozdějšího křížení. Pojmenování
teriérů, v originále Terriers, je odvozeno z latiny, Římané nazývali
pod zemí pracující psy Canes Terrarii z čehož vznikla později na ostrovech používaná pojmenování teroures,
terrores a konečně terriers. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. se formovali
v jižnějších oblastech střední a západní Evropy skupiny a kmeny
obyvatelstva indoevropského původu, známe jako Keltové. Etnogeneze keltských
kmenů vyvrcholila v 7. – 5. stol. př. n. l., v tzv. době halštatské.
Tehdy Keltové osídlovali rozlehlá území od dnešní Francie na západě až po
Karpaty na východě, kmeny patřící ke keltskému kmenovému svazu žili ale i na
Pyrenejském poloostrově a jinde. Zejména za tzv. keltské expanze, k níž
došlo v průběhu 5. – 4. stol. př. n. l. pod tlakem Skythů z východu,
germánských kmenů ze severu, z Jutského poloostrova a říše římské, jakož i
jejích provincií, z jihozápadu, se Keltové dostali, kromě jiného, i na
britské ostrovy, poprvé na ně vstoupili kolem roku 375 př. n. l. S sebou
na ostrovy přivedli zcela nepochybně i psy. Svým způsobem byla keltská
civilizace značně rozvinutá, společnost byla diferencovaná. Zabývala se
obchodem, řemeslem i zemědělstvím a s ním úzce souvisejícím lovem, který
ovšem vždy nemusel být jen zdrojem
obživy, někdy měly keltské štvanice spíše sportovní a společenský charakter. Keltští psi tedy byli
psi lovečtí, honiči ale také předkové teriérů. Nepřímo o tom může svědčit
pojmenování cairn teriéra. Slovo cairn je velmi staré, keltského původu, a bylo
označením pro mohylu, ve kterých tyto psi lovili lasice, kuny a ostatní zvěř
zalézající do prostorů mezi balvany, z nichž byly mohyly navršeny.
Velká Británie měla již po staletí loveckou a společenskou
tradici, jejíž součástí byl i hon na lišku. Při honu na lišku se používali
jednak honiči, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu štvali často
mnoho kilometrů. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali. Nicméně se pravidelně
stávalo, že se liška schovala honičům i lovcům do nory, takže k ní nemohli psi
ani lovci. V tu chvíli se používali vysokonozí teriéři vyšlechtěni k těmto účelům,
tak aby celou dobu štvanice stačil ostatním honičům a jezdcům na koni, přesto
se však mohl pustit za liškou často několik metrů pod zem a tam lišku napadat
tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes
lišku nezakousl, to by znamenalo konec lovu, a to nebylo záměrem. Těmto teriérům
se říkalo working terriers.
Úryvek z knihy mého
kamaráda Martina Říhy - "Atlas plemen psů", která vyjde tento rok před
vánoci v nakladatelství "Rubico"
